ANALÝZA ROČNÍHO TRÉNINKOVÉHO
CYKLU ČESKÉHO REPREZENTANTA MICHALA ŠNEBERGERA V BĚHU NA 1500 m
Diplomová práce
Vedoucí práce: PaedDr. Vladimír Korbel Zpracoval: Jan Kervitcer
Praha březen 2004
Abstrakt:
Analýza RTC 2002/2003 českého reprezentanta v běhu na 1500 m Michala Šnebergera
Cíle práce: Analyzovat a vyhodnotit roční tréninkový cyklus reprezentanta v běhu na 1500 m Michala Šnebergera a porovnat s odbornou literaturou a Janem Kubistou.
Metody práce: Analýza tréninkové dokumentace a vyhodnocení obecných a speciálních tréninkových ukazatelů. Určení použitých tréninkových metod. Porovnání vybraných speciálních tréninkových ukazatelů s odbornou literaturou a Janem Kubistou. Rozhovor s Janem Kubistou.
Výsledky: Informují o tréninku běhu na 1500 m na vrcholové úrovni.
Klíčová slova: analýza, běh na 1500 m, trénink, vrcholová úroveň, atlet, makrocyklus.
Děkuji tímto PaedDr. Vladimíru Korbelovi a mému otci ing. Janu Kervitcerovi za cenné rady a připomínky, které mi poskytli při vypracování této práce. Dále děkuji Michalu Šnebergerovi za poskytnutí tréninkových materiálů a ing. Janu Kubistovi za poskytnutí rozhovoru a tréninkových materiálů.
Jan Kervitcer
Svoluji k zapůjčení své diplomové práce ke studijním účelům. Prosím, aby byla vedena přesná evidence vypůjčovatelů, kteří musí pramen převzaté literatury řádně citovat.
Jméno a příjmení Číslo občanského Datum vypůjčení: Poznámka:
adresa: průkazu:
TEORETICKÁ ČÁST
2.1.Obecná charakteristika …str. 9
2.2.Charakteristika běhu na 1500 m z fyziologického hlediska …str. 11
2.3.Morfologie běžce …str. 14
2.4.Typologie běžce …str. 15
3.1.Charakteristika a složky sportovního tréninku …str. 16
3.2.Systémové pojetí sportovního tréninku …str. 18
3.3.Principy zatěžování ve sportovním tréninku …str. 19
3.4.Charakteristika a úkoly tréninku v etapách dlouhodobé přípravy …str. 20
3.5.Tréninkové cykly a jejich druhy …str. 22
5.1.Některé světové systémy mílařského tréninku …str. 25
5.2.Souvislé metody …str. 29
5.3.Intervalové metody …str. 32
5.4.Kontrolní metody …str. 34
7.1.Metodika výběru zkoumané osoby …str. 37
7.2.Metodika práce …str. 37
7.3.Výkonnostní růst sledované osoby …str. 37
8.1.Periodizace ročního tréninkového cyklu Michala Šnebergera 2002/2003 …str. 38
8.2.Tréninková dokumentace …str. 39
8.3.Určení a analýza využívaných tréninkových metod pro rozvoj speciálních běžeckých schopností …str. 43
8.4.Vyhodnocení obecných tréninkových ukazatelů …str. 48
8.5.Vyhodnocení speciálních tréninkových ukazatelů …str. 49
8.6.Vyhodnocení speciálních tréninkových ukazatelů v jednotlivých mezocyklech, porovnání s odbornou literaturou a speciálními tréninkovými ukazateli Jana Kubisty …str. 50
8.7.Rozhovor s Janem Kubistou …str. 59
1. Úvod
Sport je nedílnou součástí života lidí ve společnosti. Stává se každodenním zájmem široké vrstvy obyvatelstva. Řadě lidí přináší uspokojení, radost, prožitek nebo odreagování od hektického způsobu života v dnešní uspěchané době.
Mnoho lidí provozuje sport pro zvýšení fyzické kondice, upevnění zdraví nebo jen tak pro zábavu. Jejich sportování nazýváme sportováním rekreačním. Na druhé straně jsou zde však sportovci, kterým sport přináší obživu, neboť sportovní činnosti věnují téměř všechen svůj čas. Provozují danou sportovní činnost na vrcholové, profesionální úrovni a sport je tak jejich zaměstnáním.
Atletika je považována za královnu sportu. Běžecké disciplíny představují v atletice skupinu, která využívá přirozeného pohybu člověka k soupeření a plní tak velmi emocionální funkci spojenou se seberealizací jedince. Ten měří svoje schopnosti v přímém sportovním boji s jinými a tím nachází stále nové motivy pro zvyšování vrozených schopností. Vzniká forma soutěžení, která je na první pohled patrná, má variabilní průběh a jestliže běžci podávají vrcholný výkon, vytvářejí tím i estetický zážitek pro diváka. Ten současně oceňuje funkční i fyzickou dokonalost aktérů. Ve vrcholovém sportovním pojetí je pak cílem tohoto snažení dosažení světové úrovně a reprezentace státu.
Běh na 1500 metrů je klasickou středotraťařskou běžeckou disciplínou. Běh na 1500 metrů má rychlostně – vytrvalostní zaměření.
Michal Šneberger je profesionálním sportovcem. Atletiku provozuje již 11let a v současné době je zaměstnancem Armádního centra Dukla Praha.
Cílem mé diplomové práce je komplexní analýza ročního tréninkového procesu českého reprezentanta v běhu na 1500 metrů Michala Šnebergera a to v sezoně 2002/2003.
Součástí této práce je i rozhovor s držitelem českého rekordu v běhu na 1500 metrů ing. Janem Kubistou, jelikož cílem naší práce není pouze analýza jednoho tréninkového procesu, nýbrž pohled na disciplínu z pokud možno nejširšího pohledu, který by mi mohl pomoci v případné budoucí práci trenéra.
TEORETICKÁ ČÁST
2. Charakteristika běhu na 1500 m
2.1. Obecná charakteristika
Běh na 1500 m patří mezi klasické středotraťařské běžecké disciplíny. Je odvozen od jedné anglické míle (1. 609, 344 m) a od založení olympijských her v roce 1896 v Aténách je součástí olympijského programu. Oficiální světové rekordy jsou vedeny od roku 1912. Současným držitelem světového rekordu je Hachim El Guerrouj z Maroka výkonem 3:26,00 min. Držitelem českého rekordu je ing. Jan Kubista, který v roce 1983 zaběhl trať 1500 m za 3:34,87 min. Tento rekord je tedy platný již více než 20. let.
Dříve udávané hodnoty poměru krytí energie AE 60% a AN 40% již nezachycují výkonnostní progres posledních téměř 20 – ti let. Výkony pod 3:34,0 vyžadují podstatně vyšší krytí zdrojů energie z anaerobní kapacity.
Vedra (1997) uvádí, že pro běh na 1500 m mají význam především rychlostní předpoklady (tempová rychlost minimálně na úrovni 1:44 – 1:45 min v běhu na 800 m jako předpoklad pro hranici světové třídy v běhu na 1500 m tzn. čas 3:30 min, resp. předpokládaný čas u specielních typů běžců na 1500 m = 2x 800 + 0,5 – 1,5 sec) a současně dokonale kvalitativně i kvantitativně zvládnutou rychlostní vytrvalost (speciální tempo).
Je tedy zřejmé, že pro běh na 1500 m musí mít běžec rychlostní předpoklady. Měl by být rovnocenným soupeřem i běžcům na 800 m. Naopak význam sousední delší běžecké disciplíny – běhu na 5000 m se nejeví jako zásadní a to i z důvodu, že tato trať je již více než 3x delší než běh na 1500 m. Kvalitní výkon na 1500 m však může být s přibývajícím věkem mílaře dobrým základem pro pozdější přestup na trať 5000 m. Důkazem může být právě současný držitel světového rekordu Hachim El Guerrouj, který na letošních OH v Aténách plánuje útok jak na trati 1500 m, tak na trati 5000 m.
Zatímco výkony v běhu na 800 m mají jednoznačnou korelaci s běhy časy na 400 m (800 m = 2 x 400 m + 10 – 12 sec), je běh na 1500 m klasickou disciplínou tzv. speciální vytrvalosti. Přesto můžeme určit 3 typy běžců na 1500 m (KUČERA, TRUKSA 2000):
- vytrvalostní typ mílaře – 1500 m = 2x 800 m + 0,5 – 1 sec
- specielní typ mílaře – 1500 m = 2x 800 m + 2 – 4 sec
- rychlostní typ mílaře – 1500 m = 2x 800 + 4 – 8 sec
Pro dosažení optimálního výkonu je tedy nutné rozvíjet všechny tři nejdůležitější složky výkonu pro běh na 1500 m – tempovou vytrvalost, speciální tempo (rychlostní vytrvalost) a tempovou rychlost. Rychlostnímu typu běžce vyhovuje více intenzivnější trénink s nižším objemem, vytrvalostnímu typu naopak trénink s větším objemem a o něco nižší intenzitou.
Nedílnou součástí potřebnou k dosažení dobrého výkonu je i optimální rozložení tempa. K tomu musí mít běžec dobře vypěstovaný smysl (MORAVEC a kol. 2003) Existuje celá řada taktických variant a možností rozložení tempa podle zaměřenosti závodu – bud´ na výkon, nebo na umístění. Při závodě na výkon je nutné optimální rozložení tempa (sil) na trati. Při závodě, ve kterém jde o co nejlepší umístnění je rozhodující taktika, tzn. schopnosti dobře se orientovat v závodním poli, umět včas zareagovat na vzniklou situaci nebo jak překvapit soupeře.
Charakteristickým znakem středních tratí je, že první polovina trati se musí běžet s určitou rezervou (PÍSAŘÍK, LIŠKA 1985). V závěru trati dochází ke svalové ztuhlosti, pocitu únavy, která pramení především z důvodu, že běh na 1500 m je absolvován z velké části v anaerobním režimu. Závěr trati rovněž vyžaduje specifické volní vypětí, atlet musí překonat bolestivé pocity velké intenzity. To znamená, že běžci, jejichž morálně-volní vlastnosti nejsou na dostatečné úrovni, nemají šanci zvládnout náročný mílařský trénink a prosadit se v závodě.
Podstatnou roli hraje i technika běhu. Ta má dvě základní složky a to délku a frekvenci kroku. Jejich vzájemný poměr má rozhodující vliv na rychlost běhu. Moravec (2003) uvádí, že určení vhodného poměru mezi těmito dvěma složkami je jedním z hlavních úkolů nácviku správné techniky. Je třeba si také uvědomit, že velikost obou složek je do značné míry individuální a závisí zejména na tělesné stavbě běžce (hlavně na výšce těla a poměru mezi délkou dolních končetin a trupu).Úhel odrazu je přímo úměrný rychlosti běhu, tzn. čím je běh rychlejší, tím je úhel odrazu ostřejší. Z hlediska tréninku je též nutné si uvědomit, že maximální frekvenci kroků již nelze podstatným způsobem rozvíjet, ale naopak běžecký odraz, a tím i délka kroků se dá tréninkem rozvíjet velmi dobře.
2.2.
Charakteristika běhu na 1500 m z fyziologického hlediska
Z fyziologického hlediska řadíme běh na 1500 m na rozhraní submaximální a střední intenzity. Podle vytrvalostních kritérií je tato práce na rozhraní krátkodobé a střednědobé vytrvalosti (45-120 sec, 120-480 sec). Obě jsou závislé na úrovni silové vytrvalosti a úrovni rychlostní vytrvalosti (tj. silové úrovni dolních končetin a úrovni speciálního tempa).
Jedním z hlavních faktorů ovlivňujících úspěšnost v běhu na 1500 m je aerobní výkon (VO2max). Jde o nejvyšší možnou individuální hodnotu spotřeby O2, dosažitelnou při práci velkých svalových skupin v časové jednotce (DOVALIL, CHOUTKA 1991). Měří se během 1 min a udává se v ml na kg hmotnosti. U špičkových vytrvalců se tato hodnota ohybuje okolo 80 ml/kg hmotnosti, u žen 70ml/kg. Možnost zvýšení VO2max je všeobecně uznávaný fakt. Závisí na výchozí úrovni a na použitých tréninkových prostředcích. Jde sice o relativně stálou charakteristiku vytrvalostních schopností, měnící své hodnoty pomalu a dlouhodobě, ale je přece jen ovlivnitelná tréninkem (KUČERA, TRUKSA 2000).
Aerobní kapacita je potom využívání co největší části maximální spotřeby kyslíku po delší dobu, v podstatě co nejdéle. Za její ukazatele se považuje doba činnosti příslušné intenzity v % vzhledem k VO2max. Chápe se také jako projev schopnosti pracovat převážně v aerobním režimu, bez výraznějšího zapojení anaerobních energetických procesů. Proto se jako nejvýhodnější a pravděpodobně nejčastěji používaný submaximální parametr v tréninkové práci mílaře ukazuje zatížení na úrovni anaerobního prahu.
Anaerobní práh – ANP - znamená takovou nejvyšší intenzitu konstantního zatížení, při níž k úhradě energie nestačí pouze aerobní procesy, výrazněji se uplatňují také procesy anaerobní, avšak celý metabolický systém zůstává ještě v dynamické rovnováze tvorby a využití laktátu (DOVALIL, CHOUTKA 1991). Aerobní práh – AEP – určuje rozdíl mezi aerobním a aerobně-anaerobním (smíšeným) pásmem. Nejčastěji bývá na hladině laktátu 2 mmol/l. (PÍSAŘÍK, LIŠKA 1985). Někdy je též definován jako první nástup laktátového mechanismu na energetickém hrazení, který však nepůsobí na změny laktátu.
Jak již bylo výše uvedeno, dříve udávané hodnoty krytí energie v poměru aerobní krytí 60% a anaerobní krytí 40%, již pravděpodobně neodpovídá výkonnostnímu progresu posledních let. Výkony pod 3:34,0 již vyžadují podstatně vyšší krytí zdrojů energie z anaerobní kapacity.
Vedra (1997) proto uvádí, že při tréninku mílaře je důležité rozvíjet práci na zvyšování anaerobních glykolytických schopností, které jsou nejdůležitější, ale nelze opomíjet ani oblast aerobní efektivnosti a zvyšování úrovně SDK (síly dolních končetin) vybíhanými, nebo skákanými svahy.
Metabolismus při anaerobně – glykolytické práci se mnohonásobně zvyšuje oproti bazálnímu (SEMIGINOVSKÝ 1987). Rychlost běhu špičkových současných světových mílařů se pohybuje v mezích rychlosti 7,24 m/s – 7,04 m/s což odpovídá výkonům na úrovni 3:20 – 3:33. Při takovýchto rychlostech dochází k vysokému stupni acidosy (pH krve i pod 7,0) a vysoké hladině laktátu v krvi (hodnoty 20 –22 mmol/l) a to zvláště v poslední třetině tratě.
Vysoká hladina laktátu v krvi je v úzké souvislosti s tzv. kyslíkovým dluhem. Ten se projevuje změnou vnitřního prostředí svalstva, kde se hromadí nedostatečně oxidované produkty látkové výměny (kyselina mléčná), i v centrální nervové soustavě, kde dochází k poruchám neurodynamických procesů (VACULA a kol. 1983).
Kyselina mléčná je organická kyselina, která vzniká při štěpení cukrů (glukóza, glykogen) jednak primárně v rychlých vláknech (FG) nebo sekundárně v situacích nedostatečného přívodu kyslíku v činných tkáních, typicky v kosterním svalu při intenzivních pohybových činnostech submaximální intenzity s energetickým krytím v laktátové složce metabolismu. V buňkách a tělních tekutinách se při fyziologických hodnotách pH vyskytuje ve formě solí, proto ji stanovujeme jako laktát. Klidová hladina laktátu v krvi je 1,2 – 1,8 mmol (SEMIGINOVSKÝ 1986).
Energii potřebnou k práci, transportu a dalším nárokům normálního fungování si tvoří každá buňka sama v podobě adenosintrifosfátu ATP. Je to organická látka schopná uchovávat energii ve svých fosfátových vazbách. Další látkou schopnou vázat energii je kreatinfosfát CP, který krátkodobě pomáhá udržovat hladinu ATP na dostatečné úrovni. Potřebuje-li buňka energii, získá ji rozkladem ATP na adenozindifosfát ADP a fosfát. K obnovení ATP využije buňka CP, rozloží jej na kreatin a fosfát a uvolněnou energii spotřebuje chemická reakce syntéza ADP a fosfátu na ATP.
Úspěch v běhu na 1500 m záleží na správném využití energetických systémů. Kučera a Truksa (2000) rozdělují systémy na:
1. ATP
– systém
ATP se zapojuje do činnosti jako první. Je bezprostředním zdrojem energie pro stah svalů. Jeho přítomnost vystačí pouze na velmi krátký intenzivní výkon (trvání do 1 sec). Vyčerpané ATP se musí průběžně doplňovat, k obnově využívá organismus cukry a tuky. Pro běh na 1500 m nemá tento systém příliš velký význam.
2. Alaktátový
anaerobní systém (ATP – CP systém)
Tento systém představuje anaerobní způsob získávání energie z již přítomných energeticky bohatých fosfátů. Alaktátová složka metabolismu zabezpečuje fázi ve způsobu úhrady aktuálních energetických potřeb bez okamžitého a dostačujícího využití kyslíku v dějích energetické látkové přeměny, avšak současně bez vzestupu hladiny kyseliny mléčné v krvi. Převaha uplatnění tohoto způsobu dodávky ATP kosternímu svalu je na počátku náročné pohybové činnosti o velmi vysoké intenzitě, tedy při všech krátkodobých pohybových činnostech individuálně maximální intenzity s trváním 10 - 15 s. Podkladem stahu kosterního svalu je převážná funkční aktivita rychlých vláken (FG, FOG) (SEMIGINOVSKÝ 1986). Pro běžce na 1500 m má tento systém také pouze okrajový význam. Může být uplatňován při tréninku maximální rychlosti.
3. Laktátový
anaerobní systém
Jak již z názvu vyplývá, v tomto případě se ATP rovněž tvoří bez přístupu kyslíku a to spalováním glykogenu. Z toho procesu vzniká ATP podstatně rychleji než v aerobním systému, což znamená, že je mnohem účinnější. Na rozdíl od předešlého alaktátového systému, se zde ve svalech tvoří zplodina vznikající anaerobní glykolýzou-kyselina mléčná. Ta omezuje činnost svalstva a její produkce vzrůstá s rostoucí rychlostí běhu a nerozptýlí se dříve, než přestane působit zvýšené úsilí. Z toho vyplývá, že důsledkem laktátového anaerobního systému je zpomalení rychlosti běhu. Hladina laktátu vzrůstá až na hodnoty kolem 16 – 25 mmol/l. Zajišťuje energii při výkonech do 120 s. Pro běh na 1500 m je tento systém velice důležitý, zejména při závěrečné fázi závodu a při tréninku zaměřeném na rozvoj speciálního tempa.
4. Aerobní
energetický systém
Charakteristickým znakem tohoto systému je štěpení cukrů, tuků a bílkovin za přítomnosti kyslíku. Z uvedených systémů je nejvydatnější, může pracovat po dlouhou dobu až do vyčerpání zdrojů glykogenu. Proto je pro běh na 1500 m rovněž velice důležitý. Podíl energetického krytí je přibližně 55%. Dodává energii při výkonech do 8 minut.
Je však třeba uvést, že tyto systémy nepracují odděleně a nezávisle na sobě a že nenastupují postupně podle délky trvání a intenzity prováděné práce. Jednotlivé systémy se ve skutečnosti vzájemně prolínají, někdy nastupují i dva systémy současně.
2.3. Morfologie běžce na 1500 m
Důležitým fyziologickým faktorem ovlivňujícím výkon v běhu na 1500 m, je enzymatické složení svalu. To je do značné míry geneticky ovlivněno a je dáno typem vláken. Rozlišujeme tři základní typy vláken:
· pomalá oxidativní vlákna (SO) – mohu ovlivnit tréninkem
· rychlá glykolitická vlákna (FOG) – geneticky vrozené schopnosti
· rychlá oxidativní vlákna (FG) – jsou geneticky dané, ale zároveň jsou i částečně ovlivnitelné tréninkem
Z fyziologického hlediska je teoreticky ideální poměr svalových vláken u mílaře 40 – 60% SO vláken, 10 – 15% FOG vláken a 30 – 25% FG vláken a u půlkaře 50% SO vláken a zastoupení FOG a FG vláken v poměru 1:1 (Odložil 1977). Moravec a kol. (2003) uvádí tento ideální poměr pro běžce na 1500 m: 8% FG vlákna, 32% FOG vláken a 58% SO vláken. Je tedy vidět, že názory na přesný poměr jednotlivých svalových vláken se mohu lišit a to zejména u FG a FOG vláken. Nadpoloviční většinu SO vláken naopak můžeme považovat za objektivní hodnotu.
Výsledky biopsií, které byly prováděny v roce 1977 na pracovišti prof. Seligera s výzkumnou skupinou našich předních mílařů zveřejnil Odložil (1977):
Tabulka č. 1: Poměrné zastoupení svalových vláken u českých mílařů
|
|
SO% |
FOG% |
FG% |
Předpoklad pro trať |
|
Koníček |
63 |
11 |
26 |
1500 m |
|
Bari |
40 |
6 |
54 |
1500/3000 m |
|
Beran |
61,5 |
14,5 |
17 |
5 – 10 km |
|
Kotas |
50 |
26 |
24 |
ideální poměr 800m |
|
Cigoš |
60 |
16 |
24 |
800/1500 m |
|
Kamenský |
66 |
5,5 |
28,5 |
1500/3000 m |
Kučera a Truksa (2000) uvádějí, že určité nevelké, ale důležité procento vláken typu FOG se může transformovat na FG, respektive na SO, a to pod vlivem adaptačních podnětů tréninku.
2.4. Typologie běžce na 1500 m
V běžeckých disciplínách se prosazují běžci všech výšek, ale podobně jako v jiných sportech je tendence k výběru vyšších jednotlivců. Všeobecně však platí zákonitost, že čím kratší je běžecká disciplína, tím je vyšší tělesná výška větší výhodou. Průměr finalistů na posledních OH v běhu na 1500 m byl 183 cm (u běhu na 800 m 186 cm a v dlouhých bězích 174 cm) (KUČERA, TRUKSA 2000).
Důležitý je také poměr délky dolních končetin k tělu a rovněž poměr hmotnosti a výšky. Poměr délky dolních končetin k trupu je vyjádřen pomocí tzv. IDT (index délky trupu), který se vypočítá podle vzorce: IDT = délka trupu x 100/délka dolních končetin. Délka dolních končetin se stanovuje jako výška iliospinale a délka trupu jako rozdíl výšek suprasternale a iliospinale
Somatické hledisko popsali Liška a Písařík (1985) podle Sheldonovy stupnice. Ideálním somatotypem pro běh na 1500 m je podle nich ektomorfní mezomorf s číselným vyjádřením 2 – 5 – 3. První číslo přitom vyjadřuje endomorfní komponentu, tedy podíl podkožního tuku, druhé představuje mezomorfní komponentu, tzn. podíl svalstva a kostry a třetí potom ektomorfní komponentu, tedy relativní štíhlost a délku jednotlivých tělesných segmentů.
Pro běžce na 1500 m může hrát svou roli i hodnoty poměru tukové tkáně vzhledem k aktivní tělesné hmotnosti (tzn. množství podkožního tuku). Tyto hodnoty by neměli přesahovat 8% u mužů a 10% u žen (MORAVEC a kol. 2003). Lze také říci, že čím nižší procento tělesného tuku, tím je to pro běžce větší výhoda, protože není nucen nosit přebytečnou zátěž.
Z psychologického hlediska je pro střední tratě vhodný ctižádostivý, odolný, razantní typ běžce, který se nezalekne překážek a je schopen a zvyklý tvrdě pracovat. Těmto požadavkům vyhovuje nervově vzrušivý typ. Mobilizace volního úsilí v poslední fázi závodu je jedním z klíčových faktorů úspěchů v bězích, na druhou stranu sám běžecký dlouhodobý trénink je nejlepším způsobem rozvoje morálně volních vlastností.
3. Charakteristika
tréninkového procesu
3.1. Charakteristika a složky
sportovního tréninku
Sportovní trénink je specializovaný, účelně organizovaný proces, jehož cílem je dosahování individuálně nejvyšší sportovní výkonnosti ve vybraném sportovním odvětví na základě všestranného rozvoje sportovce. Jeho úkolem je osvojování techniky a taktiky příslušného sportovního odvětví nebo disciplíny na základě osvojení příslušných sportovních dovedností a rozvoje speciálních pohybových schopností (CHOUTKA, DOVALIL 1991).
Sportovní trénink ve skutečnosti probíhá jako komplexní proces. Teoretické vysvětlení podstaty tréninku, které má usnadnit jeho praktické zvládnutí, musí směřovat k poznání příčin, které vedou ke změnám sportovní výkonnosti.
Současné znalosti a přístupy k teoretickému objasnění sportovního tréninku se shodují v tom, že trénink je nutné posuzovat jako jistý vztah biologicko-sociální adaptace tzn. pojímat jej jako:
· proces morfologicko-funkční adaptace
· proces motorického učení
· proces psychosociální interakce.
Jmenované procesy vymezují sportovní trénink jako celek, přitom se vzájemně podmiňují, prolínají a doplňují. Motorické učení je spojováno mnohdy se zatěžováním, tedy současným požadavkem je vyvolat jisté biologické změny. Stejně tak ovlivňování psychiky a vytváření meziosobních vztahů neprobíhá mimo tréninkovou a soutěžní činnost – naopak uskutečňuje se v nedělitelné spojitosti (DOVALIL a kol. 2002).
Podstatou tréninku je všestranný a harmonický rozvoj jedince. Lze ho v nejširším smyslu chápat jako proces složité biologicko-sociální adaptace, specifické přizpůsobení organismu sportovce zvýšené tělesné námaze. Zvyšování sportovního mistrovství představuje ucelený dlouhodobý proces, který probíhá v určitých etapách (základního, specializovaného a vrcholového tréninku). Sportovní trénink se člení do jednotlivých složek: je to kondiční, technická, taktická a psychologická příprava.
Složky
tréninkového procesu
Každá z níže uvedených složek je pouze relativně samostatná, představuje vlastně určitý aspekt sportovní výkonnosti a přibližuje tak celý komplex úkolů sportovního tréninku, na nichž závisí zvyšování trénovanosti a výkonnosti sportovce (DOVALIL 1982).
Všechny složky sportovního procesu se postupně vyvíjejí a zdokonalují v závislosti na individuálním vývoji a na cíleném tréninkovém procesu. Význam složek je následující:
Kondiční příprava
Je nejdůležitější složkou sportovního tréninku, jenž se zaměřuje na ovlivnění pohybových schopností sportovce. Význam kondiční přípravy se projevuje ve specifických proporcích v různém věku, v různých sportovních odvětvích a v různých úrovních výkonnosti (CHOUTKA, DOVALIL 1991).
Tuto přípravu můžeme rozdělit na dvě fáze:
1. všeobecná – má za úkol zvýšit úroveň tělesných funkcí a rozvinout základní pohybové schopnosti
2. speciální – úkolem je zvýšení sportovní výkonnosti na základě postupně se zvyšující intenzity zatížení převážně speciálního charakteru.
Technická příprava
Je proces zaměřený na osvojování a zdokonalování sportovních dovedností, jimiž sportovec projevuje svůj výkonnostní potenciál ve složitých podmínkách soutěží. Obecným základem technické přípravy je motorické učení (CHOUTKA, DOVALIL 1991). Technikou rozumíme účelný způsob řešení pohybového úkolu.
Pro běžce na 1500 m je z hlediska techniky běhu nejdůležitější zvládnout především švihový způsob běhu. Špatná běžecká technika může být limitujícím faktorem výkonnosti a proto její zdokonalování patří mezi nejdůležitější úkoly sportovní přípravy mládeže.
Taktická příprava
Chápeme jí jako proces osvojování a zdokonalování dovedností, vědomostí, schopností a postupů, které umožní sportovci vybírat v každé sportovní situaci optimální řešení a úspěšně jej prakticky realizovat (DOVALIL a kol. 2002). Spočívá ve výběru optimálního řešení strategických a taktických úkolů.
V závodě na 1500 m se setkáváme se dvěma typy taktických variant: závod na čas a závod na umístění. V prvním případě je nejdůležitější optimální rozvržení tempa, ve druhém pak schopnost dobře se orientovat v závodním poli a včas zareagovat na vzniklou situaci nebo jak soupeře překvapit. (MORAVEC a kol. 2003).
Psychologická příprava
Je souhrn psychologicko-pedagogických prostředků a metod, které jsou v rámci tréninku nedílně spojeny s ostatními složkami přípravy. Psychologická příprava nezůstává jen náhodným rozvojem psychických vlastností sportovce, ale stává se organickou součástí tréninkové přípravy (KUČERA, TRUKSA 2000).
Bez psychické odolnosti by se běžec-mílař v závodě ani v tréninku neobešel. Právě tréninkem můžeme tuto vlastnost velice dobře rozvíjet. Stále by však mělo platit, že hlavním cílem celé pohybové aktivity by měl být pozitivní prožitek.
3.2. Systémové pojetí
sportovního tréninku
Systémové pojetí sportovního tréninku se snaží o ucelenou koncepci, na jejímž základě se uskutečňuje tréninkový proces. Systém sportovního tréninku lze vymezit jako účelné, na základě určitých principů zdůvodněné uspořádání obsahu, prostředků a metod tréninku, jehož cílem je zajistit růst sportovní výkonnosti. Může jít jak o teoretický komplex poznatků, tak o praktické obsahové a organizační uspořádání tréninku.
Vlastní systém tréninku zahrnuje:
·
charakteristiky struktury sportovního výkonu
·
charakteristiky jednotlivých složek tréninku
·
prostředky a metody tréninku
·
charakteristiky zatížení
·
zásady stavby tréninku
·
řízení tréninku.
Z hlediska teoretického byl sportovní trénink charakterizován jako proces adaptace, proces motorického učení a proces psychosociální interakce. Z pohledu jeho praktické realizace pak jde o pedagogický proces v ose:
Cíl – struktura sportovního výkonu – úkoly tréninku – obsah – prostředí - metody – trénovanost – sportovní forma – výkon (DOVALIL a kol. 2002).
3.3. Principy zatěžování ve
sportovním tréninku
Ve sportovním tréninku se manipuluje se zatížením, Je tedy potřebné, aby toto tréninkové a soutěžní zatížení vedlo ke zvyšování sportovní výkonnosti. Proto musí trenér v tréninkovém procesu respektovat zákonitosti vycházející z poznatků adaptace organismu na zatížení a musí v tréninku uplatňovat základní principy zatěžování (MILLEROVÁ 1989).
Princip jednoty všestrannosti a specializace
Jde o závislost výkonu ve zvolené specializaci na všestranném funkčním rozvoji organismu sportovce. K maximálnímu rozvoji trénovanosti je důležité cellové zvýšení funkčních možností organismu. Jakákoliv specializace je v protikladu s přirozeným rozvojem člověka. Princip znamená neoddělitelnost obecného od speciálního. Základní strategii určuje dlouhodobá koncepce sportovního tréninku. Specializovaný trénink většinou znamená brzký vzestup výkonnosti. Ten však není nejvýhodnější ani z hlediska rychlého dosažení vysoké výkonnosti, ani z hlediska perspektivního vývoje. Na celkovém objemu tréninku se zpočátku musejí významně podílet všeobecně rozvíjející cvičení, k výraznější specializaci je třeba přecházet postupně (CHOUTKA, DOVALIL 1991).
Princip systematičnosti
Vyjadřuje požadavek plynulosti a nepřetržitosti tréninkového procesu. Intervaly mezi tréninky by měly respektovat poznatky o superkompenzaci, nepřipouštět delší neopodstatněné přerušování zatěžování. Jinak se efekt předchozího zatížení oslabí, nebo zcela vymizí (CHOUTKA, DOVALIL 1991).
Princip postupně se zvyšujícího zatížení
Je nutné postupně zvyšovat zatížení, neboť adaptační pochody jsou uskutečňovány tehdy, jsou-li příslušné podněty účinné (dosahují-li podněty v podobě zatížení potřebné intenzity a objemu). Růst zatížení neprobíhá obvykle rovnoměrně a nepřetržitě. Postupně se zvyšující dávky dávají průběhu zatížení vlnovitou podobu (CHOUTKA, DOVALIL 1991).
Princip cykličnosti
Při organizaci a stavbě tréninku vycházíme ze systematického opakování základních článků obsahu tréninku při současné změně tréninkových úkolů v souladu s logikou kratších i delších časových úseků-cyklů. Cyklem se rozumí střídání zatížení a zotavení. Dělíme je na krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé (CHOUTKA, DOVALIL 1991).
3.4. Charakteristika a úkoly
tréninku v etapách dlouhodobé přípravy
Nezbytnou součástí tréninku běhu na 1500 m je systematické plánování sportovní přípravy. Jde o dlouhodobý proces, v němž je důležité dosažení maximálního výkonu v optimálním věku. Je proto důležité dbát na stanovení postupných cílů a vyvarovat se předčasné ranné specializaci v mládežnických kategoriích.
Faktory vymezující zásady dlouhodobé přípravy jsou podle Moravce a kol. (1984) následující:
- soustavné plánování tréninkového procesu (dílčí cíle, úkoly v jednotlivých etapách)
- soustavná kontrola tréninkového procesu a stavu trénovanosti
- analýza získaných údajů a její využitelnost v dalších etapách přípravy
1.
etapa základního
tréninku
Tato etapa je považována za základní součást dlouhodobého sportovního vývoje. Závisí na ní možnost tréninku v pozdějších letech. Provádí se zde potřebný pohybový základ pro další rozvoj výkonnostního růstu. Minimálně by tato etapa měla trvat 2-3 roky, a to v každém sportovním odvětví.
Prvořadým úkolem je celkový harmonický rozvoj osobnosti a upevnění zdraví. Výkon ve zvolené sportovní specializaci není záměrem, klademe jej jako perspektivní, vzdálený cíl. Momentálně dosahovaný výkon nemůžeme považovat za jediné možné kritérium správnosti tréninku, posuzujeme celkový stupeň rozvoje v mnohem širším záběru. Vytváříme návyk na pravidelný trénink a snažíme se o vypěstování kladného vztahu k tréninku. Velkou roli zde hraje všestrannost, tzn. dbát na široký výběr tréninkových prostředků a střídání prostředí. Trénink vy měl být co nejpestřejší, neboť u stereotypních tréninkových jednotek děti ztrácejí zájem a trénink je nebaví. Klademe důraz na koordinační schopnosti a na osvojování základů techniky sportovních dovedností, jejich správné počáteční provádění. Nároky na trénink se postupně zvyšují a to především zvyšováním tréninkového objemu. Tím se utváří předpoklady k dosažení vysoké výkonnosti v pozdější době (KERVITCER, BLÁHA 1981). Hlavní zásady bychom tedy mohli shrnout takto:
- všestranně rozvíjet pohybové schopnosti
- osvojit si co největší množství pohybových dovedností
- zvládnout základy techniky a taktiky
- kladný vztah k systematickému tréninku
-